Vyléčený smutek

17.05.2019

Na kopci daleko za městem sedí žena.....

Je krásná, tmavé vlasy jí padají přes ramena a zelené oči jí svítí jako smaragdy. Ale něco je jinak ... už dlouho cítí smutek a neví co s ním. Venku odpověď nenachází. Zahledí se tedy do sebe. Zavře oči a vnitřním zrakem pozoruje, kde se smutek objeví. A najednou ho vidí ... toulá se mezi hlavou a srdcem tam a zpátky. Je sám.

Žena si s ním tedy začne povídat: "Proč jsi tady, u mě? Necítím se s tebou dobře." Smutek se zastaví a je šťastný, že už není sám: "Přišel jsem na tvé pozvání. Pustilas mě do svého nitra, ale nepřijalas mě, ani mě neléčíš." Žena se zarazila: "Jak tě mám přijmout, nechci být smutná?" Ale smutek tohle už slyšel mnohokrát: "Už to, že jsi mě v sobě našla mi pomáhá. Patřím k tobě stejně jako radost, únava i svěžest ... Potřebovala jsi mě na kousek své cesty, ale teď, když mě vyléčíš odejdu." Žena byla zmatená, nevěděla jak se léčí smutek: "Tak mi poraď, jak tě vyléčím." A smutek odpověděl: "Poslouchej vítr okolo sebe, zvuky, které k tobě doléhají a pusť je za mnou do svého těla. Rozhýbej každou buňku, každý sval, nech se unášet melodií přírody. Jako když jsi byla malá a tančila s padajícím listím, skákala v kalužích, broukala si a točila se dokola."

Žena poslouchá co jí smutek radí. Zaposlouchá se tedy do větru, do šumění stromů, letu ptáků ... nasává melodii do svého těla. Takhle se sem vrací každý den. Natahuje dlaně do kapek deště, brouzdá ve vlhké trávě, otevírá srdce slunečním paprskům a směje se na duhu. Až jednoho dne ... TANČÍ. Její tělo se houpe v tónech přírody, nohy točí její tělo dokola a ruce nadnáší vítr. Vzpomíná si, jak ráda kdysi tančila a jak potom vždycky byla šťastná. A to se stalo i teď.

Smutek ženu pozoroval v nekonečných pohybech radosti a odešel. Udělal tanci místo, aby s ním žena mohla být každý den. Nechal po sobě jen malou vzpomínku, aby věděla, jak s ním naložit, kdyby se opět někdy setkali.

Přijměme vše, co k nám přichází a pusťme se s tím do tance.

.